Komunikace s vozíčkářem
Každého člověka při pohledu na vozíčkáře napadne něco jiného. Většina z nich netuší, že každý vozíčkář je svým způsobem originál.
Když jsem přemýšlel o tom, jak nejsnadněji přiblížit světu člověka s pohybovým postižením, a o způsobu komunikace s vozíčkářem, došel jsem k názoru, že odlišnosti našich světů nejsou tak velké, jak se zdá. Míra pohybového postižení může být různého rozsahu. Někdy jde jen o zhoršení chůze, jindy postižení zasahuje nejen dolní, ale i horní končetiny. Mezi nejzávažnější míru postižení pohybového aparátu patří takové, které dovoluje handicapovanému člověku pohyb právě na invalidním vozíku. Způsoby získání handicapu jsou různé. Někteří lidé se s postižením narodí, jiní je získají teprve jako následek nějakého úrazu či nemoci. A tak můžeme vidět vozíčkáře, který je schopen postavit se na nohy a ujít několik metrů. Oproti tomu jsou tací, jejichž pohyb je omezen pouze na určité partie horní části těla a jejich život je spojen s každodenní asistencí.
Jednotlivé rozdíly funkčních partií těla je možné spatřit na první pohled. Vzpřímený trup, nízká zádová opěrka vozíku a jisté svižné pohyby vypovídají o člověku s poraněním ve spodní části páteře. Lidé s poraněním v oblasti hrudní páteře mají zachovanou pohyblivost horních končetin. Jejich sed a pohyb není natolik jistý, při práci je třeba opory druhé ruky nebo patřičných kompenzačních pomůcek. Avšak většinu úkonů, stejně jako lide s nízkou lézí, zvládnou sami bez pomoci asistence. Člověka s úrazem krční páteře s předchozími případy nelze zaměnit. Díky omezené hybnosti těla a horních končetin není schopen obejmout obruč kola, často používá elektrický vozíku. Pokud má vozík mechanický, mimo rovný zpevněný povrch, potřebuje k pohybu asistenci. Stejně tak k oblékání a většině denním činnostem.
To, že jsou lidé na vozíku, však neznamená, že nic nezvládají. Naopak i tělesně postižení lidé mohou sportovat, tancovat, hrát divadlo, studovat, jezdit na tábory, chodit na koncerty, navštěvovat divadla a podobně. Prostě mohou skoro vše, co děláte i vy. Jen někdy potřebují přizpůsobit prostředí, odstranit bariéry, přijmout pomoc od druhého člověka. Znamená to, že ocení nízkopodlažní tramvaj či autobus, zvedací plošinu, osobního asistenta či kamaráda. Do toho také spadá individuální přístup k tělesně postiženým žákům a studentům ve škole. Říká se tomu individuální plán. Neznamená to nadržování a usnadnění učení, ale jde jen o přizpůsobení studia možnostem tělesně handicapovaných.
Soucit, lítost a útěšné pohledy. Znáte to nejspíš sami moc dobře. Lidé, kteří s hendikepovanými nepřichází tak často do kontaktu, tápou a neví, o čem si s nimi povídat, zda a jak jejich hendikep komentovat. K lítostivým slovům pak není daleko. Možná si za to někdy můžeme sami. Sedíme ve vozíku schoulení, uhýbáme pohledem. Nebojme se narovnat, sebevědomě se podívat každému do očí, usmát se na svět kolem! Ano, někdy to nemáme snadné a na některé otázky odpovídáme neradi. Stejně jako vy. Ale čím víc o nás budete vědět, tím snazší bude naše soužití. Nebojte se s námi mluvit přirozeně, bez předsudků a ostychu.
Pro samotného vozíčkáře může znamenat pocit nezávislosti na okolí. Těžce postižení na chvíli uniknou z dosahu rodičů a stráví určitý čas samostatněji mezi svými vrstevníky. Osobní asistent nedělá věci, které se člověku dělat nechtějí nebo o kterých je přesvědčen, že na ně nemá schopnosti. Dělá pouze ty úkony, které vozíčkář nezvládne sám v důsledku svého postižení a které by dělal, kdyby handicap neměl.
Správné držení těla si musí udržovat nejen člověk sedící na vozíku, ale i osobní asistenti a rodina, která mu pomáhá. Všichni musí dbát na prevenci potíží vzniklých přetěžováním páteře – při jakékoliv fyzické pomoci, při změně polohy a přemísťování člověka se zdravotním postižením.
Zvedání by mělo být prováděno se zpevněným trupem vzpěračským stylem. To znamená: nohy od sebe, trup co nejblíže u toho, komu pomáháme. Ohýbáme se s rovnou páteří, pokrčenými koleny a s osou otáčení v kyčelních kloubech. Při zvedání propínáme kolena, záda udržujeme stále rovná, přitáhneme člověka co nejvíce k sobě a rychle se zadrženým dechem provedeme přesun.
Při přesunu z vozíku na zem a opačně bychom měli dbát na správné umístění vozíku, správné uchopení vozíčkáře, zpevnění horních končetin a ramen (přitažení loktů k tělu, tah ramen dolů, pokud je to možné, sepnutí rukou). Pohyb asistenta vychází z kolen a kyčlí, snaží se o napřímená záda (pozice vzpěrače) a člověka má co nejblíže k tělu (co nejmenší páka). O prováděných činnostech je důležité navzájem komunikovat a snažit se, co nejvíce využívat dostupných kompenzačních pomůcek.
Pokud se asistent s vozíčkářem dostane ke schodišti, které nemohou objet, lze je také zdolat. Vhodnější a bezpečnější způsob překonání této bariéry je za asistence dvou osob. Ovšem asistent se může dostat i do situace, ve které je nucen pomoct sám. Musí při tom dbát bezpečnostních zásad a především nemanipulovat s vozíkem ve spěchu. Asistent sklopí vozík vzad, vyrovná vozík do rovnovážné polohy. Při vyjíždění schodů se postaví zády na dva první schody a sklopený vozík vytáhne nahoru. Vždy je o dva o schody nad vozíkem. Při sjíždění dolů je vozík také nakloněn dozadu a asistent ho sváží popředu schod po schodu. Pokud si nejste jisti tím, že člověka na vozíku bezpečně svezete nebo vyvezte do schodů, požádejte o pomoc další osobu.